Historie kalamit na Krnovsku.

Nenajde se zcela jistě člověk, který by nezaregistroval katastrofální změny v lesích severní a střední Moravy. Chřadnutí smrkových porostů z důvodu nedostatku vláhy a přibývání počtů dní s extrémními teplotami a extrémní rozšíření napadení kořenového systému houbou václavkou, mělo za následek jejich oslabení, které by se snad dalo přirovnat ke ztrátě imunity u lidské populace. Smrkové porosty byly potom ve velkém napadány kůrovci, kteří nenapadali pouze porostní stěny, jak to bývalo běžné, ale rozptylovali se nepravidelně po celých plochách porostů, což vedlo ke složitému vyhledávání napadených stromů a velmi to znesnadňovalo provádění obranných opatření proti jejich šíření. Nejvíce jsou postiženy porosty s převládajícím zastoupením smrku, které měly lesy ve vlastnictví města Krnova v oblasti Starých Purkartic a Karlovic. Převládaly tady porosty se zastoupením smrku nad 90 %. Snažili jsme se zjistit historii vzniku těchto stejnověkých a téměř čistě smrkových porostů. Základním dokumentem pro zjištění těchto skutečností byl historický průzkum, který provedl ing. Václav Žaloudík při zkoumání historických pramenů v 70. a 80. letech minulého století. Tento průzkum je uložený na pobočce Ústavu pro hospodářskou úpravu lesa ve Frýdku-Místku. Z tohoto průzkumu vyplývá, že takovéto živelné kalamity se opakují téměř pravidelně ve stoletých intervalech. Z průzkumu se dovídáme, že největší škody v krnovských lesích působil hlavně bořivý vítr. Ve sledovaném období po dobu přes 200 let se jako hlavní projevovaly hlavně živelné pohromy, hlavně větrnné, sněhové a ledovkové, ale také sucha a mrazy a druhotně pak kalamity hmyzové. Škody větrem jsou evidovány již v letech 1740, 1805 a 1821, Jako katastrofální byla popisována třicátá léta 19. stol.1833 až 1837, kdy zde vznikly kalamitní těžby v rozsahu až 30-ti ročních etátů, (etát = roční plánovaná těžba). V sousedním revíru Široká Niva byla tato kalamita tak rozsáhlá, že se po ní věková třída porostů do 20 roků věku zvětšila na 70 % celkové rozlohy revíru. Kalamitu způsobil SZ vítr. Další významné škody větrem jsou zaznamenány v roce 1848 a jako největší byla kalamita ze 7.12. 1868. Tento den byl popsán jako černý den našich lesů. Kromě větru škodil i mokrý sníh a námraza, jak je popsáno v elaborátu z roku 1814. Škody hmyzem byly v té době jen sporadické. V letech 1891 – 1893 se objevila bekyně mniška, (noční motýl, jehož housenky požírají jehlice a při tzv. holožíru stromy odumírají), proti níž se bojovalo hlavně sběrem samiček na kmenech stromů. Další invaze mnišky je popsána v letech 1904 až 1913 a potom hlavně v letech 1918 – 1923, kdy byla údajně zdolána. V této době se již popisují i škody kůrovci a dřevokaznými houbami. Popisují se škody červenou hnilobou, způsobenou houbou troudnatcem pásovaným a „bílou“ hnilobou, kterou způsobuje václavka. Název bílá hniloba pochází od bílé barvy podhoubí, které se objeví na kmeni stromu po odloupnutí kůry. Další škody napáchala i arktická zima a následující suché léto na přelomu roku 1928/29 zejména u porostů středních věkových tříd s větším zastoupením jedle a buku. Kultury mladých porostů byly přikryty vysokým sněhem, abnormální zima s mrazy až – 38 až -40 ^oC se držela i v měsíci březnu. Následkem této zimy se v mladších porostech objevilo velké množství soušek, které byly následně vytěženy na úkor provádění plánovaných probírek. Kůrovec se významně rozšířil hlavně v roce 1945. Na modřínu způsoboval škody mol modřínový a lýkožrout modřínový. Jednotlivé zlomy a vývraty se však vyskytovaly každoročně. V deceniu 1936–45 činily 1/3 celkové těžby. Kromě těchto škod vznikaly i škody požáry u porostů kolem železničních tratí vzniklé od odlétajících jisker z projíždějících parních lokomotiv.

Dříví se v prvopočátcích dopravovalo hlavně po vodních tocích, od přítoků Opavice až po řeku Opavu a pak dále do Krnova. V druhé polovině 19. stol. byla vodní doprava ukončena a přešlo se k silniční přepravě dříví, hlavně koňskými potahy. Pro rozšíření odbytových možností mělo velký význam otevření železniční dráhy Milotice – Vrbno a Milotice – Bruntál v letech 1870 – 80. Do konce 19. století byly zde budovány jen cesty měkké dle nahodilé potřeby a byly ve špatném stavu. Při zařízení lesního plánu v roce 1902 byl vypsán generální projekt cest a po něm nastala jejich intenzivní výstavba, která byla dokončena do konce roku 1914. Tak bylo na celém velkostatku krnovském vybudováno v letech 1896 – 1911 347 km lesních cest, z toho 35 km zpevněných lesních silnic celkovým nákladem 590.000 Kč.

V této oblasti se prováděl sběr šišek z kvalitního původního slezského modřínu, jehož osivo bylo s úspěchem exportováno do Pruska.

V dřívějších dobách se na krnovském panství uvádí výskyt velkých šelem, medvěda, vlka, rysa a dále zvěře jelení a černé. V 18. století, stejně jako všude, velká škodná zvěř vymizela. V druhé polovině 19. stol. se jelení zvěř vyskytovala více již jen jako zvěř nestálá. Koncem 19. stol. se např. v revíru Široká Niva lovilo ročně 5 srnců a 12 zajíců.

Z výše popsaných skutečností potom vyplývá, že porosty, které jsou dnes již téměř vytěžené z důvodu současné kalamity, vznikaly někdy ve třicátých až padesátých letech minulého století po předchozích živelných a hmyzových kalamitách. Dnešní porosty byly zalesňovány v meziválečném období a období světové hospodářské krize, kdy byla všeobecná bída a nezaměstnanost a velké množství lidí i z Československa odcházelo za prací do ciziny. Ani v období druhé světové války a po ní se ekonomická situace moc nezlepšila a tak se jen těžko můžeme divit, že se porosty po kalamitách obnovovaly tím co bylo nejdostupnější. V té době ještě neexistovaly dnešní moderní školkařské provozy, které jsou schopné v průběhu 6-ti měsíců vyprodukovat statisíce výsadby schopných semenáčků. Naši předchůdci měli k dispozici pouze místní malé školky na lesních úsecích bez možnosti dostatečné závlahy a přípravků na jejich ochranu, které byly schopné pokrýt potřebu sazenic při ročních plánovaných těžbách, ale na obnovu po kalamitách jejich kapacita zdaleka nestačila. Vypěstování sazenice v takové školce podle druhu dřeviny trvalo 3 – 5 roků. Vše se dělalo pouze ručně, bez jakékoliv mechanizace. Zalesňovalo se tím, co bylo dostupné. Určitě se v hojné míře využívalo i vyzvedlých sazenic z náletů přirozeného zmlazení z nejvíce zde zastoupeného smrku, který se zde v našich podmínkách hojně zmlazuje dodnes.

Zdědili jsme porosty, jaké se našim předchůdcům podařilo založit a asi jim to nemůžeme mít za zlé, protože to dělali v dobré víře. Musíme ale smeknout před tím, jak si s těmito kalamitami, hlavně ještě počátkem předešlého století, poradili bez dnešní vyspělé mechanizace. Jediným dopravním prostředkem byly koňské a kravské potahy a k těžbě se používaly ruční pily a sekery. Lidé se do práce dopravovali „po svých“ a neexistovaly žádné ochranné pomůcky, takže úrazů i těch smrtelných bylo požehnaně. Vše to bylo o nepředstavitelné dřině a velmi těžce vydělaných korunkách. Smrk zcela jistě byl, a stále je, nejžádanější dřevinou pro zpracování ať už v oblasti stavebnictví, nábytkářství ale i na výrobu papíru, celulózy a buničiny. Velké uplatnění našel i v dolech na výdřevu štol a v nemalé míře i na topení v domácnostech. V závěru historického průzkumu je uvedena jedna dlouhá, ale podstatná věta: „Ve sledovaném vývoji (po dobu přes 200 let) vidíme, že živelní pohromy, hlavně větrové, ale také sněhové a ledovkové, též sucha i mrazy, druhotně pak kalamity hmyzové byly stálou hrozbou rozrušování těchto lesů i když zdejším časově a odborně vyspělým lesním hospodářstvím bylo při jejich výstavbě (až na částečnou mánii smrkovou) proti těmto známým nebezpečím dosti obezřetně postupováno.“